Stéla památníku Brána ke svobodě

Gajda, František
30. 11. 1913 – 6. 10. 1950
Státní příslušnost: Československá republika
Místo narození: Lanžhot, ČSR
Poslední adresa:  
Povolání: autodopravce
Místo úmrtí: Lanžhot, ČSR
Příčina úmrtí: zastřelen
Hrob: hřbitov v Lanžhotě
Souvislosti:  
Anotace:  
Příbuzní:  
Poznámky:  
Zdroj:  
Máte další informace? Napište nám, prosím. Děkujeme.

Událost

Měla to být poslední výprava přes železnou oponu. Naplánoval si ji František Gajda z Lanžhota, který v té době už žil na Západě s celou rodinou. Malý Franta, to byla v Lanžhotě jeho přezdívka.

Jenže při té cestě byl zastřelen. Stalo se to dne 6. října 1950 kolem jedenácté hodiny v noci. Pochován je na hřbitově v Lanžhotě.

Stal se symbolem Lanžhota, studené války i hranice Západu.
Jestliže převaděč Josef Hasil byl označován za Krále Šumavy, byl František Gajda Králem lužních lesů nad soutokem Dyje a Moravy.
František Gajda bydlel v Lanžhotě, v ulici Pastvisko, pracoval jako autodopravce a měl s manželkou Marií pět dětí. Nejstarší byl Ladislav, ten se narodil v roce 1935. Ale kvůli dceři Marii, která se narodila o devět let později, bude mít pro celou Gajdovu rodinu osvobození a konec války hodně trpkou příchuť.
Když ji maminka poveze v kočárku, srazí je opilý ruský voják a jednoroční dcera Marie zemře. Stalo se to u Kostické váhy, mezi Lanžhotem a Břeclaví. Vlastně ne daleko od místa, kde zemře později i její otec František Gajda.
Vzhledem k tomu, že nejmladší dcera Jiřinka se narodila v roce 1948, musel František Gajda být dvojnásob opatrný, aby neohrozil rodinu a malé děti. Přesto tajní policisté museli mít podezření.
V únoru 1950 si pro něj přišli poprvé.
Přijelo hned několik aut plných příslušníků bezpečnosti. Chtěli ho zatknout. Přepadení domu bylo pro patnáctiletého Ladislava Gajdu nezapomenutelným zážitkem. Ve skupině esenbáků byl jeden velmi sebevědomý. Přiložil mu pistoli k hlavě a vodil ho po domě. Ozbrojenci prohledali celý dům, píchali vidlemi do slámy i sena, všude s nimi musel chodit mladý Gajda. Zřejmě jako rukojmí, kdyby Gajdu někde objevili a chtěl se náhodou bránit.
Jenže Gajda starší doma nebyl.
František Gajda byl hodně opatrný. Ukrýval se tu noc u známých. Tehdy pochopil, že už se natrvalo nebude moci domů nikdy vrátit. Dům a celé okolí bylo pod dohledem.
František Gajda se tedy stáhl za hranice, do Rakouska. A začal připravovat plán, jak dostat celou rodinu na Západ. Za svou ženou občas přicházel v noci a domlouvali podrobnosti útěku.
Datum útěku bylo stanoveno na noc 20. května 1950.
Marie Gajdová o pár dní dříve zašla na národní výbor a nahlásila, že rodina se kvůli zaměstnání stěhuje do Brna. Udala i přesnou adresu. A pak se s dětmi přesunula na jiné místo v Lanžhotě, aby neutíkali z rodného domu.
V noci dorazil Gajda. Přišel s ním jeho přítel Antonín Fojtík zvaný Poleva a ještě jeden muž.
Když vešli do lesa, bylo už po půlnoci.
Přes Dyji se přeplavili na třech nafukovacích člunech a pak je převezl domluvený řidič nákladním autem pod plachtou do Vídně. Pak do Grazu a Innsbrucku, to už byli mimo sovětskou okupační zónu.
Vyhráli.

Později budou lidé v Lanžhotě spekulovat, že Gajda na převádění vydělal miliony, což pak usnadnilo rodině život na Západě.
Jeho syn nepopíral, že otec přijímal za přechody odměnu. Vysvětloval to rizikem a také výdaji, které sám měl. Musel platit řidičům nákladních aut, kteří tajně převáželi uprchlíky od hranic do Vídně přes sovětskou zónu.
Ale příjmy nemohly být závratné. V Salzburgu jim totiž dojdou peníze na ubytování, a tak se přesouvají do lágru. Jinou možnost nemají.
Tam se z dopisu dozvěděli, že jejich otec byl zastřelen. Dopis byl sice adresován někomu jinému, ale protože adresát nebyl v lágru, otevřela jej Marie Gajdová.
„Když otevřela obálku a začala číst, zbledla a najednou se složila v mdlobách na podlahu. Trvalo několik hodin, než ji lékař z bezvědomí probral,“ vyprávěl Ladislav.

Mnohokrát se lidé přeli, kolik uprchlíků vlastně Gajda převedl na Západ. Jeho syn Ladislav se to později pokusil odhadnout.
Podle něj byl otec převaděčem už v roce 1949, možná dokonce už ve druhé polovině roku 1948. Podle lanžhotského kronikáře a spisovatele Jožulky Uhra však na počátku Gajdovy převaděčské kariéry stál lanžhotský sedlák, agrárník Antonín Švirga. „To právě Švirga přemluvil Gajdu k převádění poté, co se ukázalo, že je třeba někoho dostat na druhou stranu,“ řekl Uher. Švirga sám pak také musel prchnout na Západ.
Hned po únoru 1948 nebyla hranice zdaleka tak neprostupná a nebezpečná jako později. Mezi Lanžhotem a rakouskou hranicí jsou hluboké lužní lesy, které každé jaro při tání, nebo kdykoli při povodních zaplavovala voda a měnila je ve zvláštní a téměř neprostupné pralesy. V jiných místech československé železné opony nic podobného nebylo.
Lužní lesy byly i mimo období tání plné tůní a bažin. A samotnou hranici tvořila řeka Dyje, kterou bylo třeba přebrodit nebo přeplavat.
Přes hranice tehdy chodili i jiní. Vedle Gajdy přecházeli ještě na Západ bratři Fojtíkové či Ludvík Holobrádek. Jako spojky pracovali Antonín Švirga a Jan Kořínek. Gajdovým blízkým přítelem byl Pavel Uher zvaný Pavlík. Některé přechody mu zprostředkovala Holobrádkova švagrová Marie Ciprysová.
Hranice byla v Lanžhotě opravdu blízko.

„Po únoru 1948 až do konce roku 1950 a možná ještě v roce následujícím nebyla ostraha československo-rakouských hranic ani v lanžhotském úseku tak důkladná a takřka nepropustná jako později, kdy byly vybudovány zátarasy z ostnatého drátu. V otcově převaděčské éře bylo z tohoto hlediska na hranici pusto a klidno, ovšem samozřejmě ne bezpečno,” řekl k tomu syn Ladislav.

Ale nebezpečno bylo i na druhé straně, neboť tato část Rakouska byla sovětskou okupační zónou až do podepsání státní smlouvy v roce 1955, kdy země vyhlásila neutralitu a zahraniční vojáci museli odejít.
Toho se ovšem už nešťastný Gajda nedožil.
Do podzimu 1950, než prostřílené tělo Malého Franty naloží lanžhotští komunisté na povoz a triumfálně jej povezou obcí, ovšem uskutečnil Gajda neuvěřitelný počet přechodů. Podle odhadů Gajdy mladšího převedl jeho otec na druhou stranu možná až pět set uprchlíků. Jenom řádových sester a kněží prý bylo sto až sto padesát!
Což neznamená, že počet uprchlíků se musí shodovat s počtem přechodů. Převáděl po skupinách či skupinkách, ty nejpočetnější byly až dvacetičlenné.
„Za těchto okolností je počet 400 až 500 utečenců z různých sociálních vrstev a věkových kategorií, tedy mužů, žen i dětí, kteří se díky otci a jeho společníkům dostali na Západ, na svobodu a k novému životu, nemalý! Pravda, v těch letech se různými ilegálními způsoby za pomoci mnohých převaděčů dostaly za hranice desetitisíce až statisíce československých občanů, ale tyto celkové sumy nijak neumenšují význam oněch čtyř nebo pěti stovek, za nimiž stála statečnost mého otce a jeho kamarádů. To by nemělo být zapomenuto,“ uvedl Ladislav Gajda.
Dne 20. května 1950 se syn Ladislav dostal s rodinou za železnou oponu, kam je všechny prozíravě převedl otec. Ladislav Gajda zemřel v roce 2011 v americkém Chicagu.

Po celou komunistickou éru nebylo úplně jasné, jak František Gajda, Král lužních lesů, zemřel. Lidé si vyprávěli různé verze, ale nic určitého nevěděli.
Smrt nepřítele státu byla vlastně státním tajemstvím. Když případ „Gajda“ začne na konci devadesátých let šetřit nově zřízený Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, překvapivě se ukáže, že k němu existuje celá řada dokumentů. Zdá se, že poměrně přesných.
Archivy začnou vydávat tajemství Gajdovy smrti.
Ukáže se především, že hlídky šly do terénu s jasným cílem a věděly, kde mají zaujmout postavení.
Pohraničníci se na akci podle všeho opravdu důkladně vyzbrojili – mají pistole, samopaly a granáty a jedna hlídka raketovou pistoli.
Věděli přesně, kam mají jít. Ale co víc: na akci byli dopředu vybíráni nejschopnější vojáci, údajně dobrovolníci.
V osm hodin večer jsou hlídky rozmístěny. Jedna u polní cesty, druhá u mostku přes potok a poslední blíž u hranice.
Všichni tuší, že jde opravdu o velkou akci.
Čekají, jak se situace vyvine.
Nevědí, že osudovou roli bude hrát hlídka Vlastimila Nováka. Její členové jsou nejdřív překvapeni: slyší střelbu ze samopalů. Jenže odkud?
Tma a mlha je všude kolem.
Střelba se ozývá ze vzdálenosti asi dva a půl kilometru na severovýchod. Bylo to přibližně ve tři čtvrtě na jedenáct.
Po půlhodině zaslechli střelbu ze samopalu a hned nato explozi. Granát.
Ve tmě zazáří raketa. A pak další.
Novák jim dává pokyn, aby se začali přesouvat. Míří do míst, kam pravděpodobně budou utíkat uprchlíci.
Postupují mírným poklusem roztaženi vedle sebe do šířky. Ale tma a mlha jim situaci pořádně komplikují.
Musí občas zastavit a zalehnout. A naslouchat. A pokoušet se proti obzoru vysledovat siluety.
Uběhli asi kilometr, možná o něco víc.
Pak spatřili obrys neznámého muže.
Vyzývají ho, aby se zastavil.
Pak zazní střelba.
Neznámý muž se hroutí k zemi.
Velitel Novák je ale mimořádně opatrný.
Jeden z pohraničníků se pomalu připlazil a zjistil, jaká je situace. Zda je muž již opravdu mrtvý.
Byl.
U sebe měl samopal. Ale vojáci jsou stále ještě opatrní. Pro jistotu ještě chvíli leží a naslouchají, co se bude dít.
Neznámý muž zřejmě právě v té chvíli umírá.
Kousek od nich.
Vojáci ovšem kontrolují, zda nablízku není ještě někdo další. Všude je ticho.
Iniciativy se opět chopí velitel Novák. Posílá dva vojáky k silnici a pak k útvaru, aby případ nahlásili a přivedli posily.
Je třeba uzavřít prostor.
Vojáci ale ještě prohledávají terén.
Neznámý muž leží na místě, kde padl. Ale už není neznámý. Vojáci v něm poznávají muže, po kterém už dlouho pásli.
Krále lužních lesů, Malého Frantu. Gajdu.

Dobové hlášení:
„Hlásím, že dne 6. 10. 1950 ve 23.00 hod. použila čtyřmužová hlídka PS útvaru Lanžhot služebních samopalů proti neznámému muži, který na výzvu hlídky použil proti této ihned samopalu něm. vzoru. Hlídka palbu opětovala, přičemž neznámý muž byl několikrát zasažen a na místě usmrcen…Tomuto užití zbraně předcházelo užití zbraně bez výsledku jinou hlídkou téhož útvaru, při kterém agent CIC uprchl a na útěku narazil na shora jmenovanou hlídku, kterou byl likvidován...“ píše se v hlášení ze dne 7. října 1950. Pod první hlášení o události určené přímo ministerstvu národní bezpečnosti – odbor BP, tedy prezidium pro bezpečnost, se podepisuje přímo tehdejší prozatímní velitel Pohraniční stráže generál Josef Pavel. Ten generál Pavel, který bude mít v osmašedesátém roce pověst ministra s lidskou tváří.

Po pádu komunismu vyšetřovatelé Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu studují staré protokoly. A rozhodnou se, že zahájí důkladné vyšetřování. Ty pohraničníky, kteří jsou ještě naživu, vyslechnou. Jenže se k ničemu nedoberou.
Vyšetřovatel tedy 16. července 2003 případ uzavírá.

Později popsal poslední okamžiky Františka Gajdy jeho převaděčský kolega Holobrádek. Na tu osudnou výpravu se vydal s ním, ale dokázal se vrátit do Vídně.
Tu výpravu vlastně původně plánovali. Na noc z 5. na 6. října. Jenže to nebyo možné, v Rakousku se stávkovalo a bezpečnostní síly tam měly pohotovost. V pátek ráno, 6. října, byly stávky odvolány a odpoledne skončila i pohotovost. Na poslední chvíli pro ně přijelo auto a oni vyrazili. Ani se nestačili pořádně převléknout. Popadli pistole a automaty a auto s nimi mířilo k Bernhardsthalu u československých hranic. Oba muži se hned vydávají k hranici. Postupují rychle, klusem.
V akci prý nikdy nekráčeli vedle sebe, zásadně jeden za druhým jako jednička a dvojka. Střídali se, tu noc je jedničkou František Gajda.
Bylo poměrně jasno, viděli, že svítí měsíc. I když ne úplně jasně, ani přízemní mlha nebránila jejich postupu.
Takže se dostali bez problémů téměř na místo.
Vystoupili z lesa.
U stohu se to stalo. Ze stohu na Františka Gajdu prý vypálil jeden z pohraničníků.
Holobrádek se přitiskl ke stěně stohu. Pak se rozběhl směrem k hluboké strouze a utíkal podle ní. Tehdy viděl Malého Frantu – Gajdu naposledy.
V dálce slyšel střelbu. Světlice.
U starého dubu mají domluvené čekací místo. Tam tedy vyčkává.
František Gajda nikde. Podle Holobrádka prý Gajda nevystřelil ani jednou.
Lékař, Josef Kepák z Lanžhota, který Gajdu prohlížel, konstatoval šest ran do prsou, zad a krku. Pitva byla nejprve nařízena a pak odvolána. Přichází jiný příkaz: Gajda musí být co nejrychleji pohřben. Do čtyřiadvaceti hodin.
Gajdovo tělo naložili na zemědělský povoz a odvezli do márnice. Samotný pohřeb se odehrál za přísných bezpečnostních opatření. Hřbitov byl neproniknutelně obklíčen.
Ti, kteří zakázali veřejný pohřeb, současně nařídili, kde má být mrtvý pochován: na smetišti vedle márnice!
Na místo, kam se házejí zvadlé věnce a kytice. Tam mělo skončit tělo Krále lužních lesů, převaděče Františka Gajdy.
Ale neskončilo.
Ještě v noci z neděle 8. října na pondělí 9. října se na hřbitov tajně vypravilo několik Gajdových přátel a rakev s tělem vykopali. Rychle jej zakopávají na tajném místě u hřbitovní zídky. Provizorně.
A za čas jej vykopávají znovu. Aby jej uložili do rodinného hrobu.
Cestování živého i mrtvého Františka Gajdy skončilo.

Fotogalerie

Gajda František Dobová mapa místa Gajdovy smrti Dobová mapa Lanžhot a okolí Gajdův dům Holobrádek Hrob Gajdův Ciprysová Gajda po smrti Mostek na cestě k Pohansku Mostek na cestě k Pohansku