Stéla památníku Brána ke svobodě

Králíček, Otakar
28. 9. 1929 – 16. 8. 1950
Státní příslušnost: Československá republika
Místo narození: Kloboučky u Bučovic, ČSR
Poslední adresa:  
Povolání:  
Místo úmrtí: Sedlec, ČSR
Příčina úmrtí: zastřelen
Hrob:  
Souvislosti:  
Anotace:

Vlastně to byl obyčejný pokus tří nespokojených mladíků z Bučovic a okolí odejít do jiné země a začít nový život. Za normálních časů v normálním světě by se vlastně vůbec nic nestalo. Ale tehdy nebyly normální časy.

Příbuzní:  
Poznámky:  
Zdroj:  
Máte další informace? Napište nám, prosím. Děkujeme.

Událost

Vlastně to byl obyčejný pokus tří nespokojených mladíků z Bučovic a okolí odejít do jiné země a začít nový život. Za normálních časů v normálním světě by se vlastně vůbec nic nestalo. Ale tehdy nebyly normální časy.

Nejmladší z té trojice mladíků se jmenoval Otakar Králíček. Pocházel z Klobouček u Bučovic, nedokončil gymnázium a na vyšší hospodářskou školu se nedostal. Pracoval jako dělník, ale nejspíš mu to příliš nevyhovovalo. V osudovém roce 1950 mu bylo dvaadvacet let. O rok starší Zdeněk Šťastný z Bučovic byl prý velmi nadaný student, ale vyloučili ho z vysoké školy – jeho rodiče byli původem sedláci. Když nemohl sehnat práci, zakotvil na hospodářství svých rodičů. Pětadvacetiletý Ludvík Duroň ze Ždánic nastoupil do Sboru národní bezpečnosti hned po válce; v roce 1945. A ve stejném roce se také stal komunistou. Jenže v roce 1950 od bezpečnosti odchází a možná už rovnou plánuje emigraci; jeho dívka utekla do Rakouska. Tři mladíci se domlouvají, že společně republiku opustí. Jenže nevědí přesně, jak to udělat. Milan Šmíd to však ví. Nebo se tak alespoň chová. Nemá sice dobrou pověst, přesto se s ním jeden z trojice mladíků domlouvá. Zdá se, že je opravdu zkušený, má dokonce na prodej zahraniční peníze. Dolary a rakouské šilinky.

Útěk na Západ plánují tedy společně s ním. Termín přechodu: 12. srpna 1950. Šmíd si domluví s mladíky schůzku v Brně na Kolišti, odtud je má odvézt k hranicím. Jenže to nevyjde. Na schůzku přijde jen Šťastný. Omlouvá své kamarády a domlouvá nový termín: 16. srpna 1950. Ten už bude definitivní. Musí to vyjít. S takovým převaděčem, jako je Šmíd, to zvládnou hravě.

Tři mladíci jedou do jihomoravské Lednice. Hostinec Apollo bude dobrým výchozím místem. Jedou taxíkem, ten na ně počká před hostincem a pak je doveze blíž k hranici. Zaplatí si ho, je to naposledy v jejich rodné zemi, tak proč šetřit. Koruny už potřebovat nebudou. Mají pravdu. Už brzy nebudou potřebovat žádné peníze.

Před jedenáctou hodinou večer zase nasedají do taxíku. Taxík je veze kamsi mezi Mikulov a Sedlec. Je tam místo zvané Insel: ostrov. Stejnojmenný zámeček si kdysi vybudovali majitelé tamního panství na ostrůvku uprostřed uměle založeného jezera. Později povede v těsné blízkosti železniční trať. Tu budou muset mladíci překonat. A kousek za ní už je Rakousko.

Jdou. Rozestupy dva metry. Těsně před náspem železniční trati však mladíky Šmíd opouští. Jde se prý přesvědčit, zda je před nimi volná cesta. Není.

Palba zazněla téměř současně s výzvou „stůj!“. Možná to slovo v palbě i zaniklo. Možná zvolání palbu předcházelo. Každopádně pohraničníci byli ukrytí v bezpečí za náspem. Další v příkopu u cesty. Začali do neozbrojených mladíků pálit jako zběsilí.

Měli je těsně před sebou. A nemohli minout. Byla to normální poprava, nic jiného.

„V jasu světlice jsem viděl, že další osoby, které šly za převaděčem, padly na zem a zalehly. To vím zcela bezpečně. Vylučuji naprosto, že by se tito lidé rozeběhli. Ihned po vystřelení světlice nastala všeobecná střelba. Kdo střelbu zahájil, nevím, příkaz k ní vydán nebyl. Myslím, že vojáci začali střílet proto, že byli vyrozuměni o tom, že se jedná o ozbrojenou skupinu, a že tedy stříleli spíše ze strachu, aby sami nebyli zasaženi,“ popsal situaci jeden z pohraničníků, Bohuslav Drabík.

Dodal: „Střelba trvala pouhých pár vteřin, asi tak dlouho, jako trvá vystřílení jednoho zásobníku.“ Jeden z velitelů dokonce hodil proti skupince mladíků dva granáty.

Navzdory smrtící palbě zůstal však jeden z uprchlíků naživu: „Po ukončení palby byl chvíli klid a pak jsem zaslechl sténání raněného. Někdo na něj křičel, aby vstal a zvedl ruce. Raněný chvíli sténal a říkal, že vstát nemůže. Šel jsem tedy k němu. Převracel jsem ho a přitom jsem zjistil, že je zasažen do páteře.“

Ten zraněný byl Zdeněk Šťastný. Bude ho čekat odvoz do brněnské nemocnice a operace. Ale také střežení a léčba na uzavřeném oddělení. Bude bojovat o život.

Jeho dva kamarádi už svůj život ztratili. Hned tam u náspu železniční trati. Pohraničníci stříleli dlouho. Otakar Králíček byl zasažen šestadvaceti střelami. Na místě byl mrtvý i Ludvík Duroň. Šmída, který je do pasti zavedl, už živí nezahlédli.

A svůj boj o život nakonec prohraje i Zdeněk Šťastný. Zemře 25. května 1951, dlouhé měsíce nejdřív stráví na uzavřeném oddělení. Bude odsouzen na směšných sedm měsíců, ale ve skutečnosti jej odsoudili k smrti ti, kteří připravili tu ďábelskou past. Pro něj stejně jako pro jeho kamarády. Jediná jeho výhoda bude v tom, že zemře svobodný – po sedmi měsících strávených na střeženém nemocničním oddělení byl totiž přeložen na civilní. Alespoň něco.

Brutální zásah byl tak do očí bijící, že se bude později několikrát vyšetřovat. Ukáže se, že došlo hned k několika nedorozuměním – na počátku byli vedoucí představitelé tajné policie informováni jedním z podřízených, že mladíci jsou odbojáři ze skupiny Světlana a že budou přecházet ozbrojení. A pohraničníci byli vyzváni, aby – pokud dojde k přestřelce – nešetřili náboji.

Sami vojáci byli v šoku, když zjistili, že útočili na bezbranné mladíky. „Otřesné pro mne bylo to, že měli u sebe pouze dva kapesní nože a jinak nebyli ozbrojeni,“ přiznal tehdy Bohuslav Drabík.

Ale nejzákeřnější byla role Šmída. Od počátku hrál dvojí hru, kamarády obelhal a do pasti je zavedl podle předem připraveného plánu. Jeho krycí jméno bylo „Tom“ a jedním z jeho úkolů bylo postarat se, aby uprchlíci šli k hranicím beze zbraní. Postaral se.

Postarali se i další. Některé dokumenty byly zničeny, a i když byl zásah později prošetřován, nevedlo to k ničemu. Velitel roty Pohraniční stráže František Vít a jeho podřízený Miloslav Jurečka instruovali vojáky, jak mají vypovídat do vyšetřovacích protokolů. Za útok na skupinku uprchlíků, který se nejvíc ze všeho podobal dobře naplánované zákeřné vraždě, nebyl nikdy nikdo potrestán – navzdory tomu, že se o případ budou zajímat vyšetřovatelé ještě v roce 1968 a pak znovu po roce 1989.