Stéla památníku Brána ke svobodě

Winter, Alfred
7. 9. 1926 – 26. 7. 1973
Státní příslušnost: Rakouská republika
Místo narození: Wien
Poslední adresa: Wien
Povolání: letecký inženýr
Místo úmrtí: Šafov, ČSSR
Příčina úmrtí: letecká havárie
Hrob: tělo předáno do Rakouska
Souvislosti: Zahynul společně s Alfredem Winterem při letecké havárii.
Anotace:
  • Letecký inženýr Alfred Winter letěl malým třímístným sportovním letadlem JOB 15-150 vyráběným v rakouském Spittalu an der Drau.
  • Winter je zkušený. Pracuje jako technik na vídeňském letišti. Létání je jeho koníčkem.
  • Na poslední let se vydal s pasažérem, odborným učitelem z Vídně, sedmačtyřicetiletým Johannem Weiserem. Je o dva roky starší než Winter.
Příbuzní:  
Poznámky:  
Zdroj:  
Máte další informace? Napište nám, prosím. Děkujeme.

Událost

Rakušan Alfred Winter má nejdřív štěstí, potom smůlu. Dvakrát v letadle překonal československou železnou oponu. Druhý přelet se mu stane osudným. Z výletu pod mraky se už totiž do své země živý nevrátí. Spolu s ním zemře jeho kolega Johann Weiser.

Samozřejmě že tento výlet je naprostým omylem. Letecký inženýr Alfred Winter v té době pracuje jako technik na letišti ve Schwechatu u Vídně, jeho koníčkem je – pochopitelně létání. V roce 1962 oslavuje Winter šestatřicáté narozeniny. Bydlí ve Vídni. Dne 25. července 1962 se vydá na let větroněm poznávací značky OE-0550. Je krátce před polednem, když startuje z malého sportovního letiště poblíž Hainburgu v Dolním Rakousku, na východ od Vídně. Letiště se jmenuje Spitzerberg a leží jižně od Hainburgu, směrem k obci Prellenkirchen. Překvapivě je odtud blíž na Slovensko nebo do Maďarska než na jižní Moravu, kde nakonec nešťastný pilot skončí. Winter je od roku 1956 členem aeroklubu a potřebuje mít nalétáno, aby mohl získat výkonnostní odznak. Vlastně na tom malém letišti u Hainburgu tráví v to léto svou dovolenou, přijel tam už o dva dny dřív. A tak 25. července asi ve tři čtvrtě na dvanáct startuje. Míří na sever k Mistelbachu. Zpočátku udržuje směr, pak už si není jistý. Neví. Nezná to tu, nikdy zde nebyl.

Alfred Winter hledá letiště u Mistelbachu, ale mezitím se dostává dále na severozápad. A pak to přijde. „Při hledání jsem zjistil, že najednou nedostávám potřebný vítr, a tak jsem přistál,“ přizná později při výslechu československým vyšetřovatelům.

Možná v té chvíli, kdy začal klesat, už dávno v Československu byl. Hranice přeletěl někdy před půl třetí asi dva kilometry od Hevlína, kde je dnes silniční hraniční přechod. Ale Winter opravdu nemusel tušit, kde je, krajina je plochá a na rakouské i moravské straně nejspíš z výšky vypadá podobně. Chybějí významné orientační body. Winter krouží nad krajinou a hledá místo k přistání. Přitom se dostává ještě dál na západ. „Během letu jsem nezpozoroval, že se nacházím na cizím území, neboť, jak jsem řekl, okolí Mistelbachu neznám,“ bude později vypovídat Winter.

Nakonec přistál na sportovním hřišti v Jaroslavicích asi deset kilometrů vzdušnou čarou západně od Hevlína. To pořád ještě netušil, kde je. „To jsem se dozvěděl až po přistání, kdy ke mně přišel jeden muž v civilu a já se ho zeptal, kde jsem přistál. Jmenovaný mi německy odpověděl, že jsem přistál v Jaroslavicích, tedy na území ČSSR,“ vypovídal Winter. Domlouvají se, že on počká u letadla a Čech mezitím zavolá policii. Nejspíš takové domluvy ani nebylo třeba. Český občan se jmenoval Boris Hanáček a byl takzvaným pomocníkem Pohraniční stráže, kteří dobrovolně pohraničníky informovali o všem podezřelém, co se kolem hranic dělo. Takže zavolal rovnou na Pohraniční stráž. Nad nimi už kroužilo československé letadlo. Podle zpráv Pohraniční stráže totiž Winterův větroň sledovali už od okamžiku, kdy přeletěl hranice.

Prakticky ve stejný okamžik, kdy Winter dosedl na zem, zvoní nadporučíku Božetěchu Hájkovi z pohraničního útvaru Jaroslavice telefon – dostává zprávu od operačního důstojníka, že hranici přeletělo cizí letadlo. „Po tomto hovoru jsem vyšel z útvaru a viděl jsem nad Hrádkem kroužit kluzák a potom jak nalétává k přistání nad hřištěm Sokola Jaroslavice, zároveň jsem uslyšel hluk tryskového letadla,“ popisoval pohraničník v protokolu sepsaném ještě téhož dne.

Zadržení provede Hájek a vojín Dušan Votašík. „Chování narušitele bylo v pořádku, nekladl žádný odpor,“ bude později vypovídat Hájek. S výsledkem zásahu proti neškodnému pilotovi větroně jsou českoslovenští příslušníci bezpečnostních sil spokojeni. „Hotovostní stíhač prováděl průlety nad místem až do příchodu civilních obyvatel, příslušníků PS a vidového stanoviště 455. Pilot větroně zajištěn orgány ministerstva vnitra, převezen na KS MV Brno. Větroň střežen příslušníky PS Jaroslavice. Hotovostní systém úkol splnil.“ Tak to zapsal major Václav Růžička, náčelník 2. sboru PVOS, tedy protivzdušné obrany státu. Vše je v pořádku.

Nešťastný pilot je v Brně důkladně vyslýchán, prohledán, všechny věci, které má u sebe, jsou pečlivě zaznamenány do protokolu. Od Wintera se dozvídají, že za války sloužil u wehrmachtu, ale příslušníkem rakouské armády nebyl. „Nemám nic, co bych uvedl do protokolu. Na území Československa jsem se dostal omylem. Z toho důvodu bych se chtěl co nejrychleji vrátit domů k rodině,“ vypovídá. Nakonec je druhý den propuštěn a eskortován i s větroněm do Rakouska. Vyšetřovatelé se případem ještě nějakou dobu zabývají, zkoumají, zda nedošlo k trestnému činu, ale dojdou k závěru, že ne. A tak dne 1. srpna 1962 navrhuje vyšetřovatel ministerstva vnitra Jan Jeřábek, aby byl případ Alfreda Wintera odložen. Což se také stane.

Pro Rakušana, který strávil den nesmyslným vyslýcháním a prohlídkami, to mohla být dostatečná zkušenost na to, aby při svých dalších letech bedlivě hlídal blízkost československé hranice.

Jenže nebude.

Dne 26. července 1973, tedy po jedenácti letech, se Winter vydává k československé hranici znovu. Není sám. Letí se stejně starým kolegou Johannem Weiserem, je také z Vídně, jako on. Teď jsou ale daleko od rakouského hlavního města. Československou hranici přelétávají po desáté hodině dopolední někde v okolí obcí Písečné a Rancířov. Zase jde o lehce zvlněnou krajinu, kde hranice mezi oběma zeměmi běží mezi poli nebo v lese. Nemusela být z výšky vidět. Letí v jednoduchém klasickém jednoplošníku značky Oberlechter JOB 15-150 vyráběném v rakouském Spittalu an der Drau. S pevným podvozkem a jedním motorem. Počasí si však dobré nevybrali. Fouká silný západní vítr, jsou mraky a prší. Později se však bude v protokolech udávat, že viditelnost tak špatná nebyla. Ale počasí asi nesehraje tu klíčovou úlohu.

Malé rakouské letadlo se pohybuje někde poblíž rakousko-československé hranice a míří na východ. Tedy pravděpodobně. Podle hlášení se totiž znovu objevuje až za nějakých dvacet minut. „Rakouský sportovní letoun byl poté zjištěn v 10.23 hod. v úseku 7. roty PS Šafov okres Znojmo, nad čsl. územím v hloubce asi 2 km od státní hranice ve výšce 600 až 800 metrů stíhán čsl. stíhačem, který byl do prostoru vyslán PVOS k prověření a zabezpečení státní hranice,“ píše se v denním hlášení z 27. července 1973. A hlášení pokračuje: „Po zjištění, že se jedná o cizí letoun, byl rakouský letoun čtyřikrát vyzván k následování na čsl. letiště. Rakouský letoun však výzvy neuposlechl a snažil se vrátit nazpět na rakouské území.“

Zdálo se, že únik na rakouské území nebude tak složitý, hranice je opravdu hned vedle. Při troše štěstí se to musí podařit. Jenže československý letec major Miroslav Říčka, který startoval z vojenského letiště v Náměšti nad Oslavou, má jasný rozkaz: donutit vetřelce k přistání. A samozřejmě má také dokonalejší stroj – Aero L-29 Delfín.

Nejdřív Rakušany předletí a dává signál k následování a pak to opakuje ještě třikrát. A pak ještě jednou. To už se na obloze odehrává drama. Vše proběhne neskutečně rychle, mezi osmadvacátou a dvaatřicátou minutou po desáté hodině dopoledne. Když pilot Delfína pochopí, že Rakušané ho nechtějí poslechnout a snaží se odvážným manévrem dostat zpět nad rakouské území, přitvrdí. Proletí tak blízko, že obě letadla o sebe zavadí křídly.

Je to osudová srážka. Oba stroje jsou ve výšce asi šest set metrů. A řítí se k zemi. Katastrofa se odehraje pouhý kilometr od státní hranice! Některé zdroje uvádějí dokonce jen půl kilometru… Stálo to za to?

„Pilot čsl. letadla Delfín major Říčka se zachránil padákem použitím katapultu a přistál bez zranění. Rakouský letoun se při dopadu na zem roztříštil. Obě osoby posádky letounu zahynuly,“ píše se v denním hlášení. Podle vzpomínky samotného československého pilota, kterou publikoval Radim Špalek v článku Vysoká modrá zeď, byl však pilot zraněn lehce, protože se katapultoval v malé výšce na poslední chvíli.

Každopádně nezbývá než místo pečlivě ohradit a hlídat. Mrtví jsou odvezeni na pitvu, trosky strojů odklizeny… Zpoza rakouské hranice sleduje dění poblíž Šafova vrtulník. Z bezpečné vzdálenosti. Pro jistotu.

Fotogalerie

Fotografie Alfreda Wintera a Johanna Weisera Plán střetu a dopadu rakouského sportovního letadla Zřícené letadlo Kostel v Šafově