Zemřeli ve vězení

Mnozí z těch, kteří skončili za mřížemi věznic nebo za ostnatým drátem pracovních táborů komunistického Československa, se do svých domovů už nevrátili. Zemřeli na následky nehody, vyčerpání nebo nemoci či zanedbání lékařské péče. Platí to i pro vězně z jižní Moravy, kteří navíc často umírali velmi daleko od domova – v jáchymovských uranových dolech, kde političtí vězni vykonávali rizikové činnosti bez ohledu na předpisy a elementární zásady bezpečné práce.

V táborech nacházejících se v místech těžby uranové rudy pro vojenské účely Sovětského svazu zemřelo v letech 1946–1986 celkem 501 osob. Toto číslo zahrnuje i německé (a jiné) válečné zajatce, odsouzené za různé (i násilné) trestné činy, ale také odsouzené politické vězně. Celkem 104 mužů odsouzených za velezradu se nikdy nevrátilo domů. Mezi nimi byl například Vladimír Požár z Dobšic u Znojma, který zřejmě neunesl korekci a spáchal sebevraždu, nebo byl zavražděn a za sebevraždu byl tento čin oficiálně označen. Je pravděpodobné, že takových případů bylo více, ale není možné je dnes zpětně zmapovat.

Domů se nevrátil ani další za údajnou velezradu odsouzený sochař Jaroslav Šlesinger, který působil na brněnské Uměleckoprůmyslové škole. Ten zemřel na rakovinu plic. Na úraz doplatil další odsouzený za údajnou velezradu František Svoboda z Brna. Zemřel 22. června 1951.

Výjimečně umírali političtí vězni i na dalších místech, například v léčebně. To je případ vůbec první oběti začínající perzekuce v Československu, Rostislava Sochorce, který zemřel v Brně za nezjištěných okolností v psychiatrické léčebně, kam byl převezen z věznice.

Zemřelí ve vyšetřovnách, věznicích, léčebnách, při těžbě uranové rudy