Odbojáři a pronásledovaní režimem

Stejně jako v celém tehdejším Československu i na jižní Moravě po komunistickém puči v únoru 1948 začali vyvíjet svou činnost bojovníci proti novému totalitnímu režimu. Mnozí z nich samostatně, jiní se rozhodli hledat spolupracovníky nebo se vydali na Západ a bojovali proti komunismu z druhé strany železné opony. Jejich rozhodování ovlivňovala nálada, kterou na konci čtyřicátých a na začátku padesátých let utvářelo přesvědčení, že třetí světová válka je už na spadnutí. Proto na Západ utíkali především vojáci, kteří se tak rozhodovali na základě historické zkušenosti obyvatel země s prvním a druhým odbojem.

Další obyvatelé jižní Moravy se rozhodli postavit totalitě v součinnosti se svými přáteli, příbuznými či blízkými. Počet odbojových skupin je zde mimořádně vysoký a zahrnuje všechny vrstvy obyvatel. Řadě odbojářů se podařilo navázat kontakt se zahraničím, s britskou či americkou zpravodajskou službou.

Mezi ty nejvýznamnější patří skupina, která se soustředila kolem agentů britské zpravodajské služby v Brně a okolí (později při vyšetřování dostane název Majerová a spol.), nebo skupina Dr. Hřebík z Tišnovska a Novoměstska.

Smutnou a bohužel významnou součástí odboje byly provokace. Řada odbojových akcí byla totiž vyprovokována StB, nebo jí přímo řízena. Mnoho skupin měli příslušníci StB dlouho pod kontrolou a v příhodné chvíli přikročili k zatýkání, což se v jazyce užívaném příslušníky tajné policie označovalo jako „realizace“. Všechny odbojové skupiny byly postupně „realizovány“ či jejich činnost zanikla, takže v šedesátých letech se již režim mohl cítit relativně stabilizovaný. Přispělo k tomu i mezinárodní klima, přičemž možnost vypuknutí nové války se stala méně pravděpodobnou.

Nová vlna odporu se objevila s nástupem normalizace po roce 1969; přičemž symbolem jejího začátku bylo brutální potlačení demonstrací při prvním výročí okupace v srpnu 1969. Tato akce byla v Brně zvlášť brutální. Odpůrci se později soustředili kolem hnutí Charty 77, jednalo se o příslušníky inteligence, bývalé komunisty či umělce. Na odporu se však podílely i další složky obyvatel. Ti, kteří se zapojili do takzvaného disentu, ovšem čelili rafinovaným nátlakovým akcím, vězení, a především nedobrovolné izolaci, do níž se v důsledku tlaku StB dostávali.