Jan Zahradníček – Bratislavská ulice
Hledíš oknem a spatřit nemůžeš, jen posloucháš zvučný hlas ulice, kterou nevidíš a která jak pozouny sluneční v sluch ti zní, jak od východu na západ pospíchá mezi dvěma řadami domů dlouhá jak svět. A její chodci oběma směry jdou. Ti jedni majíce v zádech noc odvěkou a druzí slunce zas. Světlo a stín střídají se patrně na té ulici, kterou nevidíš, jak hodinu za hodinou v svých chodcích mění se. Ubírají se na východ, ubírají se na západ a před tvým oknem se potkávají. Jen hlasy slyšíš, jen kroky, jež nepřetržitě tepou zem na tom zvukovém pásu dnů žalářních. Valí se do práce. Valí se z práce. Pochodují. Spěchají po nákupech. Na procházku. Nemocné navštívit. Vozy jedou a koně slyšíš, jako by venkov blízko byl. A zase ticho - kohouti, zvony, vzdálených stromů šum. A ty sluchem slepce rozeznáváš v těch krocích všech chůzi ženy, jež dítě nese v náručí nebo pod srdcem, jako by nesla světlo, jako by nesla chléb tolikerým nebezpečím té ulice mezi pólem a rovníkem, zatímco země klouže mezi hvědami nahoře a hvězdami dole a tato chvíle prochází různými ulicemi, různými městy planety kroužící. A lidé jdou, zastavují se. Jdou, hovoří zmateně. Až k protinožcům je slyšet, jak ženské se smějí. A tobě do pláče je. Ninive napadá tě, Kartágo, Hirošima, neboť sám poznals, jak závratně platí se krok chybný či slovo zbytečné. A teď stojíš v své cele a starost máš o ten svět venku, o tu ulici jedinečnou mezi hvězdami na východě a hvězdami na západě. Nezpívají tam píseň Hospodinovu. Karabáč slyšíš, tak otroci pospíchají, tak otroci mlčí. Neznají ticho dědiců země této. Spíš strach, spíš strach lomcuje jimi. Slyšíš to v jejich slovech, jak jdou, jak jdou, jak do pochodu si zpívají, jak urputně vydupávají z útrob země nové ulice, nové otroky, nové hrůzy. Slyšíš zem naříkat. Očekávala jemnější dotek. A ty se modlíš o více radosti, více ticha a žaláře dokořán. Dům Strach [1981].
|